Poslední záznam

neděle 27. února 2011

Vycházka I. - Čapkovy Vinohrady

Jaro se pomalu blíží a my bychom Vám chtěli nabídnout první z vycházek po stopách Karla a Josefa Čapkových. Každá bude doplněna fotogalerií, mapou a nabídneme také možnost využít některé geolokační služby. První příspěvek k tomuto seriálu se bude týkat pražských Vinohrad a nejbližšího okolí. Navštívíme několik zajímavostí této městské části a cílem nám bude vila bratří Čapků ve stejnojmenné ulici. Trasa, tak jak jsme ji pro Vás prošli my, měří přibližně 3 km.

Vycházku začneme na náměstí Míru, kam se nejlépe dostaneme metrem A. Na tomto náměstí se nachází nejen kostel svaté Ludmily, ale hlavně Vinohradské divadlo a v neposlední řadě i pomník věnovaný Karlu a Josefu Čapkovým.

Divadlo na Vinohradech bylo postaveno v letech 1905–1907 staviteli Janem Majerem a Josefem Veselým podle návrhu architekta Aloise Čenského. Základní kámen byl položen na sv. Václava a o dva roky později byla zahájena první sezona hrou Jaroslava Vrchlického Godiva. Vinohradské divadlo je s Karlem Čapkem velmi úzce spjato. Nejen že se tu velmi často uváděly a dodnes uvádějí, Čapkovy hry, ale sám zde působil od roku 1921 jako dramaturg a také režisér několika her, které se dočkaly mnoha repríz. Kromě Moliéra, Zeyera a dalších, režíroval i svou Věc Makropulos, a to v letech 1922 a 1927.

Naproti divadlu v parku stojí již zmíněný pomník bratří Čapků. Byl odhalen v roce 1995 a jeho autorem je Pavel Opočenský. Památník velice přesvědčivě vystihuje smutný osud Karla i Josefa, díky své podobě nahrubo opracovaného kusu kamene.

Z náměstí Míru pokračujeme Francouzskou ulicí, přes Sázavskou, až do Moravské, a dále přes Bezručovy sady do ulice Dykovy. Tato místa nejsou s Čapky spjata přímo, ale nachází se zde mnoho zajímavostí. První z nich je kostel Československé církve Husitské podle návrhu architekta Pavla Janáka z roku 1933 s unikátní zvonicí, která je vysoká více než 30m (Dykova 1). Pro ty, kterým nevadí menší odbočka, je ještě níž schován velmi zajímavý ateliér Ladislava Šalouna (Slovenská 2, čp. 1566 a 2499). Secesní stavba se symbolistními prvky vznikla podle vlastního návrhu v letech 1908 - 1910. Objekt je nově (2007) zrekonstruován. Po obhlídce ateliéru se vrátíme do Hradešínské ulice, kde můžeme najít vlastní vilu architekta Jana Kotěry z let 1908 - 1909 ve slohu geometrické moderny (Hradešínská 6, čp. 1542). Hradešínskou ulicí pokračujeme až k jejímu konci a cestou míjíme např. vilu architekta F.A.Libry (Hradešínská 20, čp 1767). Ke konci Hradešínské ulice se dostáváme k Benešovské, ze které odbočíme do ulice Vlašimské, kterou protíná ulice Bratří Čapků.

Zde, na malém náměstíčku stojí cíl naší vycházky - společná vila Karla a Josefa Čapkových. Rodinný dvojdům byl postaven podle návrhu Ladislava Machoně mezi léty 1923 a 1924. Pravý byt po dostavbě obýval Karel s ovdovělým otcem, a v polovině levé bydlel Josef s manželkou a dcerou, jak dodnes hlásají jmenovky u zvonků. Za domem se nachází veliká zahrada, kde se scházeli, za pěkného počasí, pátečníci, včetně presidenta Masaryka. Slavné obyvatele připomíná pamnětní deska umístěná na domě.

Tímto naše vycházka končí. Dojdeme-li na konec ulice Bratří Čapků a vydáme se doleva, dostaneme se po pár krocích k Olšanským hřbitovům a na konečnou tramvaje č. 5.

Celou trasu je možné zobrazit si na mapě pod článkem, kde jsou umístěny i nejdůležitější body vycházky. Doufáme, že se Vám naše procházka líbila, a budeme se těšit na setkání u příští. Nezapomeňte se s námi podělit o své zážitky v komentářích, a také navštívit fotogalerii s obrázky nafocemými cestou.




Zobrazit místo Čapkovy Vinohrady na větší mapě


Pro uživatele geolokačních služeb jsme připravili také výlet, neboli trip, v Gowalle. Podrobnosti zde


text a fotografie: Jana Hrzinová
zdroje: wikipedia; Slavné pražské vily; web Divadla na Vinohradech a československé církve Husitské






středa 13. října 2010

ZLATÁ ZEMĚ

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Je zlatá, rudá, fialová, zelená. A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie; červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou; sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová. Jedeš vlakem mezi karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede. Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen; buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky; já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!


Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá-li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené. Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí. Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne ze stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko. A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení. Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.


A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi. Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče (a nezapírej to), nesmírně konzervativní city. Buď pochválena stálost starých věcí a věcných řádů. Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné. A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci. Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví; ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou. Neboť vše je v pořádku, jak je od věků stanoveno. Zlatá a zelená, bílá a černá.


A poslyšte, co je teď v říjnu zvláště hezké, to jsou vesnice. Jsou zachumlány ve svých žlutých a rudých jabloních, žlutých lipkách a kaštanech jaksi zvlášť vlídně a hračkovitě. Červené střechy, šedivé střechy a nad tím trochu modrého kouře. Bože, jak zeširoka, jak důkladně prochází rok takovou vesnicí! Jak solidně a požehnaně se tu uvelebí každé roční období! To u nás, ve městech, si člověk stěží uvědomí, že se něco děje, že se něco mění. Jaro a léto, podzim a zima; oblékají a svlékají se svrchníky, deštník se postaví do kouta, natáhnou se rukavice. To je vše. Nezastavili jsme čas, ale tak trochu jsme zastřeli jeho kroky. Stárneme, ale bez rytmu. Zas o rok života víc, ale nebyly to čtyři roční doby; byl to jen jeden rok.


Zlatá, rudá, modravá, hnědá. Suché listí. Ohromná mrhavost přírody, jež utvářela, vroubkovala, vlnila, rýhovala každý ten pěkný list, a teď jej shodí, rozšlape, rozmělní, aby zase začala znova. Aby začala znova; ale já, který nezačnu znova, já také utvářím, vroubkuju, vlním a rýhuju každý svůj popsaný list; zítřek jej shodí a rozmělní. A pak začne utvářet, zoubkovat a rýhovat někdo jiný. Je to tak v pořádku. Dobré je, co jde po pořádku. Zelená, žlutá a rudá. Suché listí.


Ještě jsou žluté a fialové květy na mezích, ještě útlá, třesavá václavka voní ve zvlhlé hlíně, ještě pozdní jablka rdí se na stromech. Panebože, až zestárnu, až docela zestárnu, dej mi takovou houževnatost květu a plodu. Dej mi žluté a fialové kvítky, ať kvetu tichými a jasnými hvězdičkami; dej, abych nesl hodně tvrdá a červená jablíčka, která vydrží za okny přes zimu. A když už je nová generace plodu, když už dozrávají třešně, tahle poslední jablíčka se toho dočkají; svrasknou, pravda, ale dočkají se nového věku, tuhá a brunátná. Ať tedy jednou i já urodím pár tuhých červených jablíček, jež přezimují do příštího léta, amen.


Zlatá, červená, zlomená hnědá. Panebože, děkuji ti za pěknou cestu rokem.



text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová





pondělí 30. srpna 2010

HOUBY A HOUBAŘI

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Obojích bylo letos množství nevídané a požehnané. Pokud se hub týče, chovaly se dokonale; rostly na dobrých i špatných místech, rostly i na lukách a uprostřed cest, samotářsky i v rodinné pospolitosti, a dělaly, co mohly, aby se co nejvíc podobaly školním modelům a obrázkům hub jedlých i jedovatých. I byly hříbečky bílé, kterým se říká nakládačky, hříbky žemlově osmahlé i kaštanově hnědé hřiby, až po staré, vážné hřibany s hlavou brunátně černou, ojíněnou do modra; byly vztyčené křemeňáky na silných nožkách, byly nádherné muchomůrky, byly růžové a zelené rodiny holubinek, shluky popelavých a černých havelek, družiny klouzků a kdeco, v hojnosti téměř pravěké.

Daleko horší to bylo s houbaři. Nejen proto, že jich bylo příliš mnoho. Homo homini lupus, čili houbař má hrozně nerad houbaře, který byl v lese před ním. “Tady už někdo hledal,” bručí houbař misantropicky, jakmile vkročí do mlází, a přál by si v tu chvíli, aby se na světě rodilo míň lidí. Ale říkám, nejde jen o tuto stránku věci. Horší je, že většina lidí houby hledajících vstupuje do lesa s jakousi představou, že nestačí houby hledat, nýbrž že je záhodno je pokud možno vyhubit, snad proto, aby už nikdy nikdo jiný nic na tom místě nenašel. Proto najdou-li hříbka v mechu, vyrvou v širokém okruhu mech v herodesovském hledání jeho bratříčků ještě nenarozených; vůbec nepomyslí na to, že tím obnaží a zničí podhoubí a zničí lesu přirozenou nádrž vláhy, stejně potřebnou stromům jako houbám všeho druhu. Potkají-li houbičku, kterou neznají nebo považují za nejedlou, musí ji z nějakého ničivého pudu rozkopnout nebo rozmlátit holí na trty. Jsou houbaři, kteří nedůvěřují červenohlavému křemeňáku a na potkání jej aspoň pokácejí; nenechají stát dobrou holubinku, rozdupou klouzky, vyvrátí kozáčky a masakrují ryzce i pečárky; jejich klikatá cesta lesem je znamenána pokácenými houbami. Nenechají stát muchomůrku nebo bedlu aspoň pro jejich krásu; jsou neúnavní a důslední ve svém ničení. Snad slyšeli, že jiní lidé sbírají jiné druhy hub, které jim nejsou známy; snad zrovna proto rozdupou všechno, nač přijdou.

To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí. Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, – nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů; a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole; a hlavně – i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová


pátek 30. července 2010

Nedělní fejetony Karla Čapka

Zpravodajský server Lidových novin si pro své čtenáře připravil pravidelnou rubriku s fejetony Karla Čapka. Jejich výběr vždy souvisí se současným děním a připomínají tedy, jak je Čapkova tvorba stále aktuální. Rubriku lze nalézt zde.

pondělí 31. května 2010

NĚKOLIK KAPEK

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Když tolik pršelo a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek? Ostatně právě přestalo pršet; vydrží-li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.

Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla “šine oblast vysokého tlaku”, ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským; v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině. Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná; neboť (podle Ottova slovníku) je tam “drsné, studené a vlhké podnebí”, ale současně “poměrně mírné podnebí”; velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné; hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.

Ostatně právě zase začalo pršet.

Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka; jinak by byla špatná následkem trvalého sucha. Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují “katastrofální živelní pohromy” a zejména “kroupy zvící holubího vejce” (slovo “zvící” se vyskytá už jenom v této souvislosti), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná “bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů”. Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo “zvící”; opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky. Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí “kroupy zvící holubího vejce”. Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.

Ostatně právě zase vysvitlo slunce. Přece jen půjdu ven.

Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy. Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů. Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily; dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr. Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci (neboť svět je zlý), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé “kalhoty, ze kterých se roste”, a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence. Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc. Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím. Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly “město veliké, jehož sláva...”

Bože, už zase prší!

“I seslal Bůh na zemi déšť. Pršelo nepřetržitě po šest měsíců. Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy.” Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli. Také v ní staví prorok Nuch archu; ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel. Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál. “Jdi, jdi, zatracený,” křikl na něj prorok. Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy. “Počkat,” řekl prorok, “kdopak tě volal?” “Ty sám,” na to čert. “Teď zrovna jsi řekl ,Jdi, jdi, zatracený,‘ a to jsem přece já.” Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě. – Nyní tedy víte, proč byla potopa – vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa – naprosto zbytečná.

Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat. Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila. I modlil se Nuch k Bohu. Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest. Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.

Neprší. Jdu ven.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová




neděle 4. dubna 2010

Výstava děl Josefa Čapka v Pardubicích


V prvním dubnovém článku bychom Vás chtěli pozvat na retrospektivní výstavu výtvarného díla Josefa Čapka, která se koná od 4.3. do 30.5.2010 ve Východočeské galerii v Pardubicích. Právě v těchto dnech si připomínáme výročí tragické smrti tohoto výjimečného umělce, a proto je k návštěvě výstavy nejvhodnější čas.

Výstava, která se konala před časem v Praze, nabízí procházku napříč Čapkovým dílem od prvotních realistických krajin až po abstraktní vyjádření nejniternějších pocitů. Nebudu zde popisovat Čapkova díla a fáze jeho tvorby jako v článku z Veletržního paláce, protože by to vydalo na celou knihu. Chtěla bych se věnovat spíše technické stránce výstavy, která se neobyčejně povedla a stojí za návštěvu i v případě, že jste již navštívili její pražskou verzi.

Celá výstava je z důvodu rozsahu rozdělena do dvou expozic, což ale výstavě rozhodně neublížilo, ba právě naopak. První část se nachází v prostorách galerie v domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí. Jedná se o nově zrekonstruované prostory s mnoha místnostmi, které nesou možnost intimního vystavení jednotlivých děl, a při tom nekazí dojem z výstavy jako celku. Každá místnost je vymalována jinou barvou tak, aby co nejlépe doplňovala vystavované dílo a zároveň ho nijak nerušila. Stejně jako výtvarná koncepce, tak i technická stránka výstavy se povedla na jedničku, zejména co se osvětlení obrazů týká. Málokdy vidíme, že je obraz tak dokonale nasvícen, a světlo se v něm neodráží, jako právě na této výstavě. V první části expozice lze nalézt kromě klasických obrazů také ilustrace ke knihám a pro malé i velké "děti" je připravena projekce filmové verze Pejska a Kočičky.

Druhá část výstavy se nachází v prostorách galerie na pardubickém zámku, kde nalezneme pozdější Čapkovu tvorbu. Hned za dveřmi na nás čeká velká stěna s podrobným životopisem, knižní tvorba a scénografické návrhy. Expozice pokračuje v dalších sálech a na závěr vygraduje souborem obrazů s naléhavou tématikou Touhy a Ohňů, o kterých jsem taktéž psala v minulém článku. Nechybí ani poslední kresby a dopisy z koncentračního tábora. Celá výstava tímto závěrem může působit poněkud chmurně, ale musíme si vzpomenout kolik výjimečných děl jsme viděli ve všech předchozích sálech a s jakým nadšením, radostí a zaujetím byly malovány.

Výstava děl Josefa Čapka je vskutku ojedinělou záležitostí, která nejednomu návštěvníku zabere celý den, ale rozhodně ne zbytečně.


úterý 2. března 2010

PODJAŘÍ

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Tys přece jenom první, čeho jsme se dočkali po takové zimě; ty, sněženko, ty, raný šafráne, kvítku tavolíne, kočičko jívy; dříve než se naleje první pupen a rozvine první list, je tu rozkvetlý květ; dříve než příroda počne dýchat, kvete; láska je první. Všechno ostatní přijde až později: dychtivost růstu, práce kořenů, tichy a houževnatý boj o život; ale tebe, první kvítku, nebere rostlina odnikud než ze sebe samé. Ještě je sivá země zavřena, ještě kořeny nesají půdu doposud spící; ten první květ vydá rostlina ze své vlastní podstaty. Protože nemá odkud brát, vkládá do jarního podniku své vlastní srdce. Tak je to dobře.


Pokud nás lidí se týče, nevěř, kvítku jarní, každému klepu; není to tak zlé. I my bychom chtěli mít ráj na zemi a boží mír a vzkříšení a věčné jaro a jiné takové věci; ale zatím se hádáme o to, jak to zařídit a kde na to vzít a kdo to má dělat a kdesi cosi. Zdá se, že se dosud neotevřela půda, na které žijeme, aby zahrada ráje počala, jak říkají zahradníci, vegetovat; zkrátka ještě to nejde. Ale dáme-li dobrý pozor, najdeme tuhle a tamhle lidi, kteří do toho rajského podniku vloží své vlastní srdce a berou prostředky k tomu, aby náš svět byl lepší, ze svého vlastního nitra. Láska je první.


Ale já dosvědčím dotyčné první sněžence (nemá jiného křestního jména a provedla svůj kousek anonymně, pro čest a chválu svého rodu), že to byla veliká odvaha, pustit se do řečeného jarního podniku. Musela se prokousat sněhem a ledem, hotový malinký ledoborec; pustila se do svého vlastního jara na vlastní pěst, přijímajíc riziko nočních mrazů a zámrzků. Co vás nemá, takový kvítek není idyla slunné pohody; to je statečný kousek, kuráž a dobrodružství. První post, stojící daleko před liniemi, mávající bílým praporkem. Pionýr a dobyvatel. První osadník v nehostinném kraji. První bílá plachetka na oceáně. Je to kuráž a je to tichá samozřejmost. Tak je to dobře.


Tedy pokud se týče toho rašení, už se to opravdu začíná: tuhle se vysunuje z půdy zavalitý pucek, puk tlustý a zavřený, tamhle se řásně rozvírá mladý lupínek tak krásně zelený, že nikdy jindy nic tak zeleného není; ale to není všechno. Když se na to podíváte blíž, vidíte, že se ten mladinký život prodírá z práchně a tlení loňského podzimu; že až po krk vězí v hromadném pohřebišti loňské vegetace. Teprve zjara se pochovává loňský list; teprve v době rašení se obrací v prach a popel. Když se na to pořádně podíváme, není jarní půda poseta květem; daleko víc je poseta mrtvým listím a tlením a rozpadem toho, co bylo vloni. Teď teprve se pohřbívá minulý rok; teprve teď se vrací mrtvý život do země, ze které vzešel. Není vzkříšení mrtvých; je vzkříšení mezi mrtvými.


Počkej, svěží lístku mezi hnijícím chřástem, tohle tím chceš říci: věčná současnost života a smrti.



text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová