Karel Čapek, Kalendář (1940)
Když tolik pršelo
a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek? Ostatně právě přestalo pršet; vydrží-li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.
Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla “šine oblast vysokého tlaku”, ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským; v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině. Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná; neboť (podle Ottova slovníku) je tam “drsné, studené a vlhké podnebí”, ale současně “poměrně mírné podnebí”; velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné; hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.
Ostatně právě zase začalo pršet.
Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka; jinak by byla špatná následkem trvalého sucha. Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují “katastrofální živelní pohromy” a zejména “kroupy zvící holubího vejce” (slovo “zvící” se vyskytá už jenom v této souvislosti), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná “bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů”. Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo “zvící”; opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky. Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí “kroupy zvící holubího vejce”. Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.
Ostatně právě zase vysvitlo slunce. Přece jen půjdu ven.
Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy. Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů. Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily; dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr. Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci (neboť svět je zlý), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé “kalhoty, ze kterých se roste”, a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence. Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc. Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím. Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly “město veliké, jehož sláva...”
Bože, už zase prší!
“I seslal Bůh na zemi déšť. Pršelo nepřetržitě po šest měsíců. Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy.” Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli. Také v ní staví prorok Nuch archu; ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel. Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál. “Jdi, jdi, zatracený,” křikl na něj prorok. Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy. “Počkat,” řekl prorok, “kdopak tě volal?” “Ty sám,” na to čert. “Teď zrovna jsi řekl ,Jdi, jdi, zatracený,‘ a to jsem přece já.” Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě. – Nyní tedy víte, proč byla potopa – vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa – naprosto zbytečná.
Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat. Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila. I modlil se Nuch k Bohu. Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest. Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.
Neprší. Jdu ven.
Když tolik pršelo
a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek? Ostatně právě přestalo pršet; vydrží-li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla “šine oblast vysokého tlaku”, ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským; v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině. Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná; neboť (podle Ottova slovníku) je tam “drsné, studené a vlhké podnebí”, ale současně “poměrně mírné podnebí”; velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné; hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.
Ostatně právě zase začalo pršet.
Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka; jinak by byla špatná následkem trvalého sucha. Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují “katastrofální živelní pohromy” a zejména “kroupy zvící holubího vejce” (slovo “zvící” se vyskytá už jenom v této souvislosti), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná “bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů”. Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo “zvící”; opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky. Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí “kroupy zvící holubího vejce”. Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.
Ostatně právě zase vysvitlo slunce. Přece jen půjdu ven.
Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy. Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů. Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily; dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr. Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci (neboť svět je zlý), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé “kalhoty, ze kterých se roste”, a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence. Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc. Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím. Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly “město veliké, jehož sláva...”
Bože, už zase prší!
“I seslal Bůh na zemi déšť. Pršelo nepřetržitě po šest měsíců. Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy.” Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli. Také v ní staví prorok Nuch archu; ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel. Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál. “Jdi, jdi, zatracený,” křikl na něj prorok. Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy. “Počkat,” řekl prorok, “kdopak tě volal?” “Ty sám,” na to čert. “Teď zrovna jsi řekl ,Jdi, jdi, zatracený,‘ a to jsem přece já.” Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě. – Nyní tedy víte, proč byla potopa – vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa – naprosto zbytečná.
Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat. Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila. I modlil se Nuch k Bohu. Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest. Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.
Neprší. Jdu ven.
text: Karel Čapek
fotografie: Jana Hrzinová
