ZLATÁ ZEMĚ

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Je zlatá, rudá, fialová, zelená. A zase zlatá, brunátná, modravá i hnědá hnědí okru, sieny nebo sépie; červená rumělkou, karmínem, benátskou červení, pozzuolou; sírově žlutá, chromově žlutá, indicky žlutá, terakotová, kraplaková, modrozelená, žlutozelená, modrá, temně fialová. Jedeš vlakem mezi karpatskými háji a koukáš jako blázen, co říjen dovede. Když do toho zasvítí slunce, tu celý topol se zažehne žlutě jako ohromný plamen; buky rozstříknou do široka své drobné oranžové plamínky; já nevím, který keř zazáří jako ohnivě rudá výheň. Zlatá, rudá, fialová, zelená. Svatý, svatý, svatý! Otče náš, jenž jsi na nebesích, to je to krásné!

Je to sentimentální, ale nemohu si pomoci: dívá-li se člověk na přírodu v její slavnostní chvíli, připadají mu ty ostatní události tak trochu odlehlé a odbarvené. Jistě ministerstvo nepadá tak krásně jako ořechové listí. Když padne vláda, nebouchne to tak náladově, jako když spadne ze stromu kaštan a bums! ze zelené skořápky se vyšpulí jeho červené oko. A valuta nepadá tak elegicky a majestátně jako to krásné zlaté lupení. Zlatá, hnědá, oranžová, rudá.

A ty, krásná ohnivosti starých věcí, požehnej mi. Tváří v tvář přírodě probouzejí se v tobě, člověče (a nezapírej to), nesmírně konzervativní city. Buď pochválena stálost starých věcí a věcných řádů. Buď pochváleno, co není v člověku epochální a průkopnické, včerejší a zítřejší, ale co je věčné a nezměnitelné. A tedy: mládí a stáří, odpočinek, láska, dobrý stůl, náboženství, hrdinnost, spánek a některé jiné staré a moudré věci. Před vámi, ohnivé háje, neobstojí mé písemnictví; ale tváří v tvář s vámi jsem spokojen s těmi několika bílými vlasy, se svou únavou i svou silou. Neboť vše je v pořádku, jak je od věků stanoveno. Zlatá a zelená, bílá a černá.

A poslyšte, co je teď v říjnu zvláště hezké, to jsou vesnice. Jsou zachumlány ve svých žlutých a rudých jabloních, žlutých lipkách a kaštanech jaksi zvlášť vlídně a hračkovitě. Červené střechy, šedivé střechy a nad tím trochu modrého kouře. Bože, jak zeširoka, jak důkladně prochází rok takovou vesnicí! Jak solidně a požehnaně se tu uvelebí každé roční období! To u nás, ve městech, si člověk stěží uvědomí, že se něco děje, že se něco mění. Jaro a léto, podzim a zima; oblékají a svlékají se svrchníky, deštník se postaví do kouta, natáhnou se rukavice. To je vše. Nezastavili jsme čas, ale tak trochu jsme zastřeli jeho kroky. Stárneme, ale bez rytmu. Zas o rok života víc, ale nebyly to čtyři roční doby; byl to jen jeden rok.

Zlatá, rudá, modravá, hnědá. Suché listí. Ohromná mrhavost přírody, jež utvářela, vroubkovala, vlnila, rýhovala každý ten pěkný list, a teď jej shodí, rozšlape, rozmělní, aby zase začala znova. Aby začala znova; ale já, který nezačnu znova, já také utvářím, vroubkuju, vlním a rýhuju každý svůj popsaný list; zítřek jej shodí a rozmělní. A pak začne utvářet, zoubkovat a rýhovat někdo jiný. Je to tak v pořádku. Dobré je, co jde po pořádku. Zelená, žlutá a rudá. Suché listí.

Ještě jsou žluté a fialové květy na mezích, ještě útlá, třesavá václavka voní ve zvlhlé hlíně, ještě pozdní jablka rdí se na stromech. Panebože, až zestárnu, až docela zestárnu, dej mi takovou houževnatost květu a plodu. Dej mi žluté a fialové kvítky, ať kvetu tichými a jasnými hvězdičkami; dej, abych nesl hodně tvrdá a červená jablíčka, která vydrží za okny přes zimu. A když už je nová generace plodu, když už dozrávají třešně, tahle poslední jablíčka se toho dočkají; svrasknou, pravda, ale dočkají se nového věku, tuhá a brunátná. Ať tedy jednou i já urodím pár tuhých červených jablíček, jež přezimují do příštího léta, amen.

Zlatá, červená, zlomená hnědá. Panebože, děkuji ti za pěknou cestu rokem.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová

Tweet

HOUBY A HOUBAŘI

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Obojích bylo letos množství nevídané a požehnané. Pokud se hub týče, chovaly se dokonale; rostly na dobrých i špatných místech, rostly i na lukách a uprostřed cest, samotářsky i v rodinné pospolitosti, a dělaly, co mohly, aby se co nejvíc podobaly školním modelům a obrázkům hub jedlých i jedovatých. I byly hříbečky bílé, kterým se říká nakládačky, hříbky žemlově osmahlé i kaštanově hnědé hřiby, až po staré, vážné hřibany s hlavou brunátně černou, ojíněnou do modra; byly vztyčené křemeňáky na silných nožkách, byly nádherné muchomůrky, byly růžové a zelené rodiny holubinek, shluky popelavých a černých havelek, družiny klouzků a kdeco, v hojnosti téměř pravěké.

Daleko horší to bylo s houbaři. Nejen proto, že jich bylo příliš mnoho. Homo homini lupus, čili houbař má hrozně nerad houbaře, který byl v lese před ním. “Tady už někdo hledal,” bručí houbař misantropicky, jakmile vkročí do mlází, a přál by si v tu chvíli, aby se na světě rodilo míň lidí. Ale říkám, nejde jen o tuto stránku věci. Horší je, že většina lidí houby hledajících vstupuje do lesa s jakousi představou, že nestačí houby hledat, nýbrž že je záhodno je pokud možno vyhubit, snad proto, aby už nikdy nikdo jiný nic na tom místě nenašel. Proto najdou-li hříbka v mechu, vyrvou v širokém okruhu mech v herodesovském hledání jeho bratříčků ještě nenarozených; vůbec nepomyslí na to, že tím obnaží a zničí podhoubí a zničí lesu přirozenou nádrž vláhy, stejně potřebnou stromům jako houbám všeho druhu. Potkají-li houbičku, kterou neznají nebo považují za nejedlou, musí ji z nějakého ničivého pudu rozkopnout nebo rozmlátit holí na trty. Jsou houbaři, kteří nedůvěřují červenohlavému křemeňáku a na potkání jej aspoň pokácejí; nenechají stát dobrou holubinku, rozdupou klouzky, vyvrátí kozáčky a masakrují ryzce i pečárky; jejich klikatá cesta lesem je znamenána pokácenými houbami. Nenechají stát muchomůrku nebo bedlu aspoň pro jejich krásu; jsou neúnavní a důslední ve svém ničení. Snad slyšeli, že jiní lidé sbírají jiné druhy hub, které jim nejsou známy; snad zrovna proto rozdupou všechno, nač přijdou.

To tedy je to nejhorší na houbařích: že jdou do lesa, který není jejich a není jen pro ně, a že s ním zacházejí s takovou hloupou nenávistí. Vidět v letošním na houby požehnaném roce lesy, – nebylo by se co divit, kdyby v dohledné době byl vstup do všech lesů lidem zakázán. Copak víme vše o tajemné symbióze lesa, copak víme, jak spolu souvisí život hub a život stromů? Ale i kdyby toho nebylo: je hřích brát lesu skřítkovitý život hub, tak jako brát loukám a mezím elfí život květů; a lidé, kteří nedovolí, aby tam, kudy prošli, zůstal kousek nedotčené přírodní poezie, nenáleží do lesa a zaslouží si, aby z něho byli honěni hajnými s jazyky plamennými a holí sukovitou. Snad by v tom směru trochu pomohlo kázání ve škole; a hlavně – i to je, řekl bych, věc demokratického citu: co nejmíň upírat právo na život čemukoliv, co je mimo nás, i když jsou to jenom skřítkové lesa.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová

Nedělní fejetony Karla Čapka

Zpravodajský server Lidových novin si pro své čtenáře připravil pravidelnou rubriku s fejetony Karla Čapka. Jejich výběr vždy souvisí se současným děním a připomínají tedy, jak je Čapkova tvorba stále aktuální. Rubriku lze nalézt zde.

NĚKOLIK KAPEK

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Když tolik pršelo a prší, proč bych k tomu nepřidal několik kapek? Ostatně právě přestalo pršet; vydrží-li to pět minut, nechám psaní a půjdu na procházku.

Už jsem po léta pozoroval, že vždycky při těch větších deštích je hlášena porucha nebo deprese nad Islandem. Krásné počasí má jaksi co dělat s Kanárskými ostrovy, odkud se zpravidla “šine oblast vysokého tlaku”, ale dešť a plískanice a zima jde vždycky od Islandu; je to patrně tamní specialita. Nikdy se nehlásí v novinách deprese nad Kardašovou Řečicí nebo oblast nízkého tlaku nad hejtmanstvím trutnovským; v povětrnosti zůstáváme i po převratu v trapné závislosti na cizině. Co se Islandu samého týče, tož je to země podivná; neboť (podle Ottova slovníku) je tam “drsné, studené a vlhké podnebí”, ale současně “poměrně mírné podnebí”; velmi se tam prý stůně na tasemnice a astma, a svého času tam byly milostné básně zakázány zákonem, což se mi zdá dosti rozumné; hlavní průmysl jsou ovce, ryby, vulkanické úkazy a dešť.

Ostatně právě zase začalo pršet.

Letos bude úroda špatná následkem trvalého vlhka; jinak by byla špatná následkem trvalého sucha. Trvalé sucho je však hospodářsky lepší, neboť při něm se dostavují “katastrofální živelní pohromy” a zejména “kroupy zvící holubího vejce” (slovo “zvící” se vyskytá už jenom v této souvislosti), čehož následkem je odepsání daní nebo jiná “bezodkladná pomoc rozhodujících činitelů”. Letos následkem špatného počasí jsme ještě nečetli to kouzelné slovo “zvící”; opakujte je stokrát, i ucítíte hrozné vedro, slunce zrovna pichlavé a tíhu dusné, valící se bouřky. Hospodář starostlivě vyhlíží k temnému nebi, slepice se už schovaly, na nebi to duní, vyšplíchne lijavec, až to stříká, a náhle zachrastí “kroupy zvící holubího vejce”. Ne, tentokrát se to léto naprosto nepovedlo.

Ostatně právě zase vysvitlo slunce. Přece jen půjdu ven.

Letní slunovrat je doba, kdy děti z venkovských škol podnikají výlety do Prahy. Potkávám teď denně nanejmíň tucet takových výletů. Děti se vedou za ruce a nekoukají napravo ani nalevo, neboť mají hrozný strach, aby se neztratily; dostat je například přes ulici, to je celý strategický manévr. Pohnutlivé jsou venkovské uzlíčky, jež ty děti nedají z rukou snad ani v noci (neboť svět je zlý), jakož i venkovské klukovské kalhoty, ani krátké, ani dlouhé, ony slavné známé “kalhoty, ze kterých se roste”, a holčičky s myšími cůpky a deštníky nadživotně velkými, a pan učitel, který se ubírá vzadu s deštníkem a svrchníkem přes ruku a na každém rohu přepočítává své svěřence. Onehdy jedna chudák slečna učitelka div neplakala, když vysadila svůj výlet z dvojky u Národního divadla a napočítala tam najednou o tři holčičky víc. Jak se to stalo a co s nimi udělala, nevím. Ale nic není tklivějšího, než když takhle pořádně prší, a most je jako vymeten, a po něm putuje jenom taková křížová výprava dětí s mokrými uzlíčky a crčícími deštníky a zkřehlýma rukama, aby viděly “město veliké, jehož sláva...”

Bože, už zase prší!

“I seslal Bůh na zemi déšť. Pršelo nepřetržitě po šest měsíců. Voda stoupla a zaplavila celou zemi tak, že stála čtyřicet loket nad nejvyššími vrchy.” Tak líčí potopu turkestánská variace na bibli. Také v ní staví prorok Nuch archu; ale když do ní šla po páru všechna zvířata, chytil čert osla za ocas a držel. Osel zařval, zjankovatěl a nechtěl jít dál. “Jdi, jdi, zatracený,” křikl na něj prorok. Tu tedy čert pustil oslův ocas a hnal se do archy. “Počkat,” řekl prorok, “kdopak tě volal?” “Ty sám,” na to čert. “Teď zrovna jsi řekl ,Jdi, jdi, zatracený,‘ a to jsem přece já.” Tak musil Nuch pustit čerta do archy, a tím čert unikl potopě. – Nyní tedy víte, proč byla potopa – vzhledem k trvající ďábelské špatnosti světa – naprosto zbytečná.

Je v této variaci věcná podrobnost, na kterou bible zapomněla: že totiž to v arše hrozně smrdělo od nečistoty zvířat. Tato stránka věci mne překvapila a úplně přesvědčila. I modlil se Nuch k Bohu. Ale turkestánský Alláh, místo aby stvořil koště a lopatu, stvořil chrobáka, jenž prý odstranil všechnu dotyčnou neřest. Od té doby se i u nás nechává pánubohu, aby odstranil bláto a všelikou nečistotu.

Neprší. Jdu ven.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová

Výstava děl Josefa Čapka v Pardubicích

V prvním dubnovém článku bychom Vás chtěli pozvat na retrospektivní výstavu výtvarného díla Josefa Čapka, která se koná od 4.3. do 30.5.2010 ve Východočeské galerii v Pardubicích. Právě v těchto dnech si připomínáme výročí tragické smrti tohoto výjimečného umělce, a proto je k návštěvě výstavy nejvhodnější čas.

Výstava, která se konala před časem v Praze, nabízí procházku napříč Čapkovým dílem od prvotních realistických krajin až po abstraktní vyjádření nejniternějších pocitů. Nebudu zde popisovat Čapkova díla a fáze jeho tvorby jako v článku z Veletržního paláce, protože by to vydalo na celou knihu. Chtěla bych se věnovat spíše technické stránce výstavy, která se neobyčejně povedla a stojí za návštěvu i v případě, že jste již navštívili její pražskou verzi.

Celá výstava je z důvodu rozsahu rozdělena do dvou expozic, což ale výstavě rozhodně neublížilo, ba právě naopak. První část se nachází v prostorách galerie v domě U Jonáše na Pernštýnském náměstí. Jedná se o nově zrekonstruované prostory s mnoha místnostmi, které nesou možnost intimního vystavení jednotlivých děl, a při tom nekazí dojem z výstavy jako celku. Každá místnost je vymalována jinou barvou tak, aby co nejlépe doplňovala vystavované dílo a zároveň ho nijak nerušila. Stejně jako výtvarná koncepce, tak i technická stránka výstavy se povedla na jedničku, zejména co se osvětlení obrazů týká. Málokdy vidíme, že je obraz tak dokonale nasvícen, a světlo se v něm neodráží, jako právě na této výstavě. V první části expozice lze nalézt kromě klasických obrazů také ilustrace ke knihám a pro malé i velké "děti" je připravena projekce filmové verze Pejska a Kočičky.

Druhá část výstavy se nachází v prostorách galerie na pardubickém zámku, kde nalezneme pozdější Čapkovu tvorbu. Hned za dveřmi na nás čeká velká stěna s podrobným životopisem, knižní tvorba a scénografické návrhy. Expozice pokračuje v dalších sálech a na závěr vygraduje souborem obrazů s naléhavou tématikou Touhy a Ohňů, o kterých jsem taktéž psala v minulém článku. Nechybí ani poslední kresby a dopisy z koncentračního tábora. Celá výstava tímto závěrem může působit poněkud chmurně, ale musíme si vzpomenout kolik výjimečných děl jsme viděli ve všech předchozích sálech a s jakým nadšením, radostí a zaujetím byly malovány.

Výstava děl Josefa Čapka je vskutku ojedinělou záležitostí, která nejednomu návštěvníku zabere celý den, ale rozhodně ne zbytečně.

PODJAŘÍ

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Tys přece jenom první, čeho jsme se dočkali po takové zimě; ty, sněženko, ty, raný šafráne, kvítku tavolíne, kočičko jívy; dříve než se naleje první pupen a rozvine první list, je tu rozkvetlý květ; dříve než příroda počne dýchat, kvete; láska je první. Všechno ostatní přijde až později: dychtivost růstu, práce kořenů, tichy a houževnatý boj o život; ale tebe, první kvítku, nebere rostlina odnikud než ze sebe samé. Ještě je sivá země zavřena, ještě kořeny nesají půdu doposud spící; ten první květ vydá rostlina ze své vlastní podstaty. Protože nemá odkud brát, vkládá do jarního podniku své vlastní srdce. Tak je to dobře.

Pokud nás lidí se týče, nevěř, kvítku jarní, každému klepu; není to tak zlé. I my bychom chtěli mít ráj na zemi a boží mír a vzkříšení a věčné jaro a jiné takové věci; ale zatím se hádáme o to, jak to zařídit a kde na to vzít a kdo to má dělat a kdesi cosi. Zdá se, že se dosud neotevřela půda, na které žijeme, aby zahrada ráje počala, jak říkají zahradníci, vegetovat; zkrátka ještě to nejde. Ale dáme-li dobrý pozor, najdeme tuhle a tamhle lidi, kteří do toho rajského podniku vloží své vlastní srdce a berou prostředky k tomu, aby náš svět byl lepší, ze svého vlastního nitra. Láska je první.

Ale já dosvědčím dotyčné první sněžence (nemá jiného křestního jména a provedla svůj kousek anonymně, pro čest a chválu svého rodu), že to byla veliká odvaha, pustit se do řečeného jarního podniku. Musela se prokousat sněhem a ledem, hotový malinký ledoborec; pustila se do svého vlastního jara na vlastní pěst, přijímajíc riziko nočních mrazů a zámrzků. Co vás nemá, takový kvítek není idyla slunné pohody; to je statečný kousek, kuráž a dobrodružství. První post, stojící daleko před liniemi, mávající bílým praporkem. Pionýr a dobyvatel. První osadník v nehostinném kraji. První bílá plachetka na oceáně. Je to kuráž a je to tichá samozřejmost. Tak je to dobře.

Tedy pokud se týče toho rašení, už se to opravdu začíná: tuhle se vysunuje z půdy zavalitý pucek, puk tlustý a zavřený, tamhle se řásně rozvírá mladý lupínek tak krásně zelený, že nikdy jindy nic tak zeleného není; ale to není všechno. Když se na to podíváte blíž, vidíte, že se ten mladinký život prodírá z práchně a tlení loňského podzimu; že až po krk vězí v hromadném pohřebišti loňské vegetace. Teprve zjara se pochovává loňský list; teprve v době rašení se obrací v prach a popel. Když se na to pořádně podíváme, není jarní půda poseta květem; daleko víc je poseta mrtvým listím a tlením a rozpadem toho, co bylo vloni. Teď teprve se pohřbívá minulý rok; teprve teď se vrací mrtvý život do země, ze které vzešel. Není vzkříšení mrtvých; je vzkříšení mezi mrtvými.

Počkej, svěží lístku mezi hnijícím chřástem, tohle tím chceš říci: věčná současnost života a smrti.

text: Karel Čapek

fotografie: Jana Hrzinová

Arzenál nadávek Karla Čapka

Dnes Vám přinášíme, se souhlasem autora, článek, který byl publikován na serveru Týden.cz a přináší zajímavé zamyšlení nad slovní zásobou Karla Čapka:

Společnost bratří Čapků je bohulibé sdružení. Letos oslavilo šedesátiny, což znamená, že bylo založeno v letech do jisté míry ještě svobodných; se ctí prošlo čtyřicetiletím komunistického režimu a se zdarem funguje dodnes. Jednou do roka vydává sborník často objevných čapkovských příspěvků zvaný Zpravodaj SBČ. Ke svým narozeninám si dopřálo jeho zvláštní číslo, stodvacetistránkovou čítanku textů vybraných „ze Zpravodaje do roku 2000“. Poutavé čtení!

Mile konzervativní Společnost bratří Čapků má i svou internetovou stránku, avšak půvabný článek, na který chci upozornit, tam - pokud se nemýlím - není. Provedu tedy jeho částečnou digitalizaci takto tudy. Napsal ho Vladimír Staněk a jmenuje se Nadávky v díle Karla Čapka (původně ve Zpravodaji SBČ č. 38). Vlastně jde o slovník expresivních výrazů, jež Čapek po svém literárním díle roztrousil. Jejich „rozmanitost“, říká Staněk, „je jedním z dokladů, jak mnohotvárný je Čapkův jazyk a jak bohatá je vůbec čeština“. Nuže, ten přepestrý lexikon vypadá takto (vzhledem k jeho nečekanému rozsahu to bez přeskakování nepůjde): „ancikrist, apač, arcilotr, bačkora, bačkorář, balík, bandita, bašibozuk, bestie, bídák, bídník, blázen, blb, blbec, blbeček, bloud, božídřevo, bramarbas, budižkničemu, cápek, cihlář, coura, cucák, cumploch, čerchmant, dacan, darebák, darebnice, darmošlap, drant, drbna, dromedár, famfárum, ferina, flákač, floutek, flundra, frajlinka, fuchtle, gangster, gauner, had, hadrník, halama, hanebník, harant, hasačert, hlad, hlupák, hlupec, hochštapler, holomek, holota, hovado, hrdlořez, hřbet, hříšník, hulvát, hudlař, huncút, hunt, husa, chachar, chamraď, chátra, chlap, chrapoun, chudák, chuligán, idiot, ignorant, indián, janek, jelimánek, ježibaba, jindyvyjduum, káča, kanálie, kašpar, kujón, kdovíkdo, klacek, kometa, kraťas, kráva, kreatura, kretén, kriminálník, krvežíznivec, krysa, křen, křupan, kuba, kurevník, lajdák, lenoch, lidožrout, lotr, loupežník, luciper, ludrák, lump, mamlas, maškara, mechošlap, melhuba, metla, mezek, mezulán, mizera, mordýř, moula, mrcha, mrťafa, můra, nácek, nádiva, nanicdobrý, necita, nekňuba, nekola, nekřesťan, nelida, nemehlo, nemrava.“

Přepis, jak řečeno, je výběrový, a přece to pořád není všechno. Pečlivý Vladmír Staněk vypsal z osmatřiceti Čapkových knih mimo jiné ještě toto: „neřád, nestyda, netvor, ničema, nula, nunvář, obejda, ohava, onuce, osel, otrapa, otrhanec, padouch, pacholek, pakáž, panchart, pápěra, paprika, parazit, partyka, pes, pitomec, plácal, pleticha, plevel, plynera, pobuda, podlec, pometlo, poseroutka, postrach, potrhlo, potvora, prasák, prase, prezent, přetrhdílo, pytlík, rajda, rašple, raubíř, ropucha, salát, satanáš, sebranka, sígr, sketa, slíva, slota, somár, sprosťák, svině, svrabař, šidolid, šiška, špenát, špína, špinavec, štrycák, taškář, tatar, tetřev, tlachal, treperenda, trhan, trdlo, trulant, trumbera, tulipán, ťulpas, ťululum, turek, utřinos, utřisvíčka, vagabund, vandrák, vaněk, vošlapa, voušoust, všivák, vůl, vyvrhel, zmetek, zlosyn, zlotřilec, zmetek, žabař, žalud, žluva, žvanil.“

Že by inspirace pro ty, kteří znají jen dvě nadávky z oblasti stydké? Ty ovšem, jak jeho čtenáři vědí, cudný Čapek do svého díla nevpustil.

Obrazy Josefa Čapka v galerijních expozicích - díl 1. (Veletržní palác)

České galerie nabízejí hned několik příležitostí, jak se seznámit s výtvarnou tvorbou Josefa Čapka. V prvním článku z cyklu "Obrazy Josefa Čapka v galerijních expozicích" navštívíme pražskou Národní galerii a její expozici umění 20. a 21. století ve Veletržním paláci v Holešovicích.

Část expozice, která je věnována výhradně českému výtvarnému umění 20. století, představuje Čapka na dvanácti jeho dílech v rozmezí let 1913 až 1939. Rozdělíme-li Čapkovu část na dekády, potom nejstarší období reprezentují obrazy Harmonikář (1913), Muž se vztyčenýma rukama (1913), Matka s dítětem/Hlava ženy (1915) a Námořník (1917). I když byl Josef Čapek silně ovlivněn pobytem v Paříži, kde se seznámil s Henri Matissem nebo Pablem Picassem, nikdy tyto umělce nenapodoboval - vytvořil si osobitou koncepci expresionismu a kubismu, ovlivněnou nejen primitivním uměním přírodních národů, ale také národním cítěním a humanismem. Experimentoval s vlastním pojetím tvaru, prostoru i barvy. Zatímco světoví představitelé kubismu používají převážně odstíny šedé a hnědé barvy, Čapek využívá barvy jasné, syté, jednoduché, kontrastní. První z vystavených obrazů - "Harmonikář" obsahuje odstíny šedé až černé barvy, které jsou doplňovány výraznou červenou a modrou barvou. Pokračujeme-li v prohlídce, narazíme na obraz s názvem "Muž se vztyčenýma rukama", který je sice ze stejného roku jako předchozí, avšak se na první pohled liší - prosazuje se více abstraktní pojetí tvaru. I zde se ale Čapek drží světlejších a jasnějších barev, než jeho současníci. Vytváří tak díla srozumitelnější a tím i dostupnější pro obyčejného diváka. Na dalším obraze s názvem "Hlava ženy" dochází již k úplnému zjednodušení za pomoci oblých tvarů, které modeluje světlem. Také použité barvy jsou jemnější. Posledním z první dekády je oraz "Námořník", který se opět zcela liší od předchozího. Čapek se zde vrací k ostřejším geometrickým tvarům, které k sobě skládá a vytváří tak postavu námořníka. Celý obraz působí díky použitým tvarům, liniím a výrazným barvám čistě, přehledně a dal by se charakterizovat obratem "setkání kubismu s naivismem". Na téma "Námořník" existuje několik Čapkových děl, včetně grafických listů.

Druhou dekádu v expozici Národní galerie představují obrazy Černošský král (1920) a Tři muži na dvoře (1926). První zmíněné dílo se vrací ke kubismu v čapkovském pojetí. Celek rozkládá do geometricky laděných ploch a zobrazuje ho v čelním pohledu. I zde používá jasnější barvy a obraz nese charakteristický Čapkův rukopis, který provází všechny jeho kubistické práce. Tento obraz by se dal zařadit, stejně jako "Harmonikář", do souboru z městské periferie, ke které se Čapek mnohokrát vracel. Období tzv. "chlapů" (1923 - 1927) reprezentuje obraz "Tři muži na dvoře". V tomto období opouští kubismus a přiklání se k expresionistickému vyjádření pocitů a skutečnosti - obrazy jsou temnější, naléhavější.

Třicátá léta jsou zastoupena obrazy: Chlapci v lese I a II (1930), Vrány (1934) a třemi obrazy z cyklu Oheň (1938 a 1939). Dvojice obrazů "Chlapci v lese" představuje velmi jednoduchou lesní scénu zobrazenou v pozitivu a negativu a i nadále se drží expresionistické koncepce, kterou v následujících obrazech ještě prohlubuje. Dobrým příkladem je i následující obraz "Vrány", který zobrazuje pole pod spalujícím sluncem, které je okupováno černými ptáky. Poslední období je představeno trojicí obrazů ze zásadního cyklu "Oheň", který monumentálně završil Čapkovu tvorbu. Spojuje se v něm nejen naléhavost, úzkost, ale i symbolika a národní cítění. Zůstává v expresionismu a zároveň se vrací k symbolům folkloru a monumentálnosti starých mistrů pomocí jednoduchých linií. Při pohledu na Čapkův cyklus "Oheň", mne vždy napadne El Grecův obraz "Pátá pečeť apokalypsy". Jako by Čapek na tuto tradici navazoval a zobrazoval apokalypsu novodobou. Spolu s cykly Touha a nedokončeným Vítězstvím tak představuje protiválečný manifest, který podnítila Mnichovská dohoda. Stejně jako Karel Čapek tvoří Bílou nemoc, i starší bratr Josef se s událostmi konce třicátých let vypořádává zcela po svém a vznikají nejvýznamnější umělecká díla té doby. Tímto cyklem také opouštíme část expozice, na kterou dohlíží citát Karla Čapka, který říká: "Život není k zábavě. K trýzni, k okouzlení, k úžasu ano."

Národní galerie nám prostřednictvím výstavních prostorů ve Veletržním paláci dává dobrou příležitost pro seznámení s uměním Josefa Čapka v kontextu s jeho českými i zahraničními současníky, stejně jako expozice v Muzeu kubismu v domě U černé matky boží, kterou navštívíme v některém z dalších článků. A nezapomeňte - diskuse je otevřená pro všechny, kteří se s námi chtějí podělit o názor na výtvarnou tvorbu Josefa Čapka.

text: Jana Hrzinová

PRAHA VE SNĚHU

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Nechci se míchat do živnosti panu Šimonovi, panu Stretti-Zamponimu a jiným grafikům, kteří se živí černobílým uměním, suchou jehlou, akvatintou, sněhem, prejzy, Karlovým mostem a jinými zimními rekvizitami. Chci jen udělat ze sněhu jediný sloupek; neboť, bohužel, už se nehodí, abych postavil ze sněhu celého sněhuláka, jako jsem stavíval. Rovněž hrady ze sněhu byly velmi krásné; to se polévají hradby vodou a přes noc se to nechá zmrznout; ráno pak se nadělají sněhové koule a strhne se válka s dobýváním a náramným křikem a se vším všudy. Zvláště hrdinně jsme bojovali s kluky Sychrováky, z důvodů teritoriálních, právních a sociálních. Dnes však už nemohu vyzvat ani svého největšího odpůrce, mám-li nějakého, aby si svou při se mnou vyřídil junáckým kulováním. A tedy dělám ze sněhu jen svůj sloupek.

Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročené, naivní a starožitné; člověk si zčistajasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. Lidé na ulici mají radost, ukrajují své šlépěje ve sněhu, jako by vánočky ukusovali, jen to chřupe, a mávají rukama jako před sto lety. A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Najednou je tu svět starých věcí a starých rozměrů. Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití.

A proto, rozumíte, je pravý sníh jen u nás na Malé Straně. Proto tu vydrží déle než jinde; a když už je tam na druhé straně rozfoukán (protože tam je ledajaký, takový sypký a nanicovatý), u nás, naděl pánbu, leží dál v plástech a duchnách, kde to jen jde. Neboť tady má domovské právo. U nás a na Hradčanech.

Ale to by žádný grafik netrefil: jak pěkná je vločka sněhu v dívčích vlasech nebo jakou stopu nechává kos a vrabec na zasněžené střeše. To vám vypadá jako básnička napsaná čínským nebo klínovým písmem. Je to jen jediná řádka, ale je to celá básnička. Chtěl bych ji umět přeložit.

Když pak ke všemu svítí měsíc, tu nelze ani říci, co se stane: Praha klečí a dělá se maličká, ani nedýchá; sníh skleněně zvoní pod nohou, střechy se tlačí k zemi, všecko mrazivě trne, a je tak světlo, tak divné světlo, že se hrozíš temnoty svého nitra.

A ty, červený ohýnku v kamnech, jsi podtrhl svým brunátným doprovodem modř zimního soumraku. A k tomu ten dvojzpěv ticha a řeřavění!

V létě vidíme stromy, oblaka, vodu a všecko možné; ale v zimě, když napadne sněhu, vidíme, čeho jsme si v létě málem nevšimli, totiž střechy. Teprve zasněžená střecha je opravdická, rozšafná a nade vše viditelná. Teprve ona se stává naplno lidským krovem. A teprve v zimě vidíme, že naše bydlení je bydlení pod střechami. Celé naše město je městem střech. Stavíme si krovy nad hlavou.

Buď pochválen sníh, že nám zjevuje důstojnost našich střech.