České galerie nabízejí hned několik příležitostí, jak se seznámit s výtvarnou tvorbou Josefa Čapka. V prvním článku z cyklu "Obrazy Josefa Čapka v galerijních expozicích" navštívíme pražskou Národní galerii a její expozici umění 20. a 21. století ve Veletržním paláci v Holešovicích.
Část expozice, která je věnována výhradně českému výtvarnému umění 20. století, představuje Čapka na dvanácti jeho dílech v rozmezí let 1913 až 1939. Rozdělíme-li Čapkovu část na dekády, potom nejstarší období reprezentují obrazy Harmonikář (1913), Muž se vztyčenýma rukama (1913), Matka s dítětem/Hlava ženy (1915) a Námořník (1917). I když byl Josef Čapek silně ovlivněn pobytem v Paříži, kde se seznámil s Henri Matissem nebo Pablem Picassem, nikdy tyto umělce nenapodoboval - vytvořil si osobitou koncepci expresionismu a kubismu, ovlivněnou nejen primitivním uměním přírodních národů, ale také národním cítěním a humanismem. Experimentoval s vlastním pojetím tvaru, prostoru i barvy. Zatímco světoví představitelé kubismu používají převážně odstíny šedé a hnědé barvy, Čapek využívá barvy jasné, syté, jednoduché, kontrastní. První z vystavených obrazů - "Harmonikář" obsahuje odstíny šedé až černé barvy, které jsou doplňovány výraznou červenou a modrou barvou. Pokračujeme-li v prohlídce, narazíme na obraz s názvem "Muž se vztyčenýma rukama", který je sice ze stejného roku jako předchozí, avšak se na první pohled liší - prosazuje se více abstraktní pojetí tvaru. I zde se ale Čapek drží světlejších a jasnějších barev, než jeho současníci. Vytváří tak díla srozumitelnější a tím i dostupnější pro obyčejného diváka. Na dalším obraze s názvem "Hlava ženy" dochází již k úplnému zjednodušení za pomoci oblých tvarů, které modeluje světlem. Také použité barvy jsou jemnější. Posledním z první dekády je oraz "Námořník", který se opět zcela liší od předchozího. Čapek se zde vrací k ostřejším geometrickým tvarům, které k sobě skládá a vytváří tak postavu námořníka. Celý obraz působí díky použitým tvarům, liniím a výrazným barvám čistě, přehledně a dal by se charakterizovat obratem "setkání kubismu s naivismem". Na téma "Námořník" existuje několik Čapkových děl, včetně grafických listů.
Druhou dekádu v expozici Národní galerie představují obrazy Černošský král (1920) a Tři muži na dvoře (1926). První zmíněné dílo se vrací ke kubismu v čapkovském pojetí. Celek rozkládá do geometricky laděných ploch a zobrazuje ho v čelním pohledu. I zde používá jasnější barvy a obraz nese charakteristický Čapkův rukopis, který provází všechny jeho kubistické práce. Tento obraz by se dal zařadit, stejně jako "Harmonikář", do souboru z městské periferie, ke které se Čapek mnohokrát vracel. Období tzv. "chlapů" (1923 - 1927) reprezentuje obraz "Tři muži na dvoře". V tomto období opouští kubismus a přiklání se k expresionistickému vyjádření pocitů a skutečnosti - obrazy jsou temnější, naléhavější.
Třicátá léta jsou zastoupena obrazy: Chlapci v lese I a II (1930), Vrány (1934) a třemi obrazy z cyklu Oheň (1938 a 1939). Dvojice obrazů "Chlapci v lese" představuje velmi jednoduchou lesní scénu zobrazenou v pozitivu a negativu a i nadále se drží expresionistické koncepce, kterou v následujících obrazech ještě prohlubuje. Dobrým příkladem je i následující obraz "Vrány", který zobrazuje pole pod spalujícím sluncem, které je okupováno černými ptáky. Poslední období je představeno trojicí obrazů ze zásadního cyklu "Oheň", který monumentálně završil Čapkovu tvorbu. Spojuje se v něm nejen naléhavost, úzkost, ale i symbolika a národní cítění. Zůstává v expresionismu a zároveň se vrací k symbolům folkloru a monumentálnosti starých mistrů pomocí jednoduchých linií. Při pohledu na Čapkův cyklus "Oheň", mne vždy napadne El Grecův obraz "Pátá pečeť apokalypsy". Jako by Čapek na tuto tradici navazoval a zobrazoval apokalypsu novodobou. Spolu s cykly Touha a nedokončeným Vítězstvím tak představuje protiválečný manifest, který podnítila Mnichovská dohoda. Stejně jako Karel Čapek tvoří Bílou nemoc, i starší bratr Josef se s událostmi konce třicátých let vypořádává zcela po svém a vznikají nejvýznamnější umělecká díla té doby. Tímto cyklem také opouštíme část expozice, na kterou dohlíží citát Karla Čapka, který říká: "Život není k zábavě. K trýzni, k okouzlení, k úžasu ano."
Národní galerie nám prostřednictvím výstavních prostorů ve Veletržním paláci dává dobrou příležitost pro seznámení s uměním Josefa Čapka v kontextu s jeho českými i zahraničními současníky, stejně jako expozice v Muzeu kubismu v domě U černé matky boží, kterou navštívíme v některém z dalších článků. A nezapomeňte - diskuse je otevřená pro všechny, kteří se s námi chtějí podělit o názor na výtvarnou tvorbu Josefa Čapka.
text: Jana Hrzinová
0 komentářů:
Okomentovat