Arzenál nadávek Karla Čapka

Dnes Vám přinášíme, se souhlasem autora, článek, který byl publikován na serveru Týden.cz a přináší zajímavé zamyšlení nad slovní zásobou Karla Čapka:

Společnost bratří Čapků je bohulibé sdružení. Letos oslavilo šedesátiny, což znamená, že bylo založeno v letech do jisté míry ještě svobodných; se ctí prošlo čtyřicetiletím komunistického režimu a se zdarem funguje dodnes. Jednou do roka vydává sborník často objevných čapkovských příspěvků zvaný Zpravodaj SBČ. Ke svým narozeninám si dopřálo jeho zvláštní číslo, stodvacetistránkovou čítanku textů vybraných „ze Zpravodaje do roku 2000“. Poutavé čtení!

Mile konzervativní Společnost bratří Čapků má i svou internetovou stránku, avšak půvabný článek, na který chci upozornit, tam - pokud se nemýlím - není. Provedu tedy jeho částečnou digitalizaci takto tudy. Napsal ho Vladimír Staněk a jmenuje se Nadávky v díle Karla Čapka (původně ve Zpravodaji SBČ č. 38). Vlastně jde o slovník expresivních výrazů, jež Čapek po svém literárním díle roztrousil. Jejich „rozmanitost“, říká Staněk, „je jedním z dokladů, jak mnohotvárný je Čapkův jazyk a jak bohatá je vůbec čeština“. Nuže, ten přepestrý lexikon vypadá takto (vzhledem k jeho nečekanému rozsahu to bez přeskakování nepůjde): „ancikrist, apač, arcilotr, bačkora, bačkorář, balík, bandita, bašibozuk, bestie, bídák, bídník, blázen, blb, blbec, blbeček, bloud, božídřevo, bramarbas, budižkničemu, cápek, cihlář, coura, cucák, cumploch, čerchmant, dacan, darebák, darebnice, darmošlap, drant, drbna, dromedár, famfárum, ferina, flákač, floutek, flundra, frajlinka, fuchtle, gangster, gauner, had, hadrník, halama, hanebník, harant, hasačert, hlad, hlupák, hlupec, hochštapler, holomek, holota, hovado, hrdlořez, hřbet, hříšník, hulvát, hudlař, huncút, hunt, husa, chachar, chamraď, chátra, chlap, chrapoun, chudák, chuligán, idiot, ignorant, indián, janek, jelimánek, ježibaba, jindyvyjduum, káča, kanálie, kašpar, kujón, kdovíkdo, klacek, kometa, kraťas, kráva, kreatura, kretén, kriminálník, krvežíznivec, krysa, křen, křupan, kuba, kurevník, lajdák, lenoch, lidožrout, lotr, loupežník, luciper, ludrák, lump, mamlas, maškara, mechošlap, melhuba, metla, mezek, mezulán, mizera, mordýř, moula, mrcha, mrťafa, můra, nácek, nádiva, nanicdobrý, necita, nekňuba, nekola, nekřesťan, nelida, nemehlo, nemrava.“

Přepis, jak řečeno, je výběrový, a přece to pořád není všechno. Pečlivý Vladmír Staněk vypsal z osmatřiceti Čapkových knih mimo jiné ještě toto: „neřád, nestyda, netvor, ničema, nula, nunvář, obejda, ohava, onuce, osel, otrapa, otrhanec, padouch, pacholek, pakáž, panchart, pápěra, paprika, parazit, partyka, pes, pitomec, plácal, pleticha, plevel, plynera, pobuda, podlec, pometlo, poseroutka, postrach, potrhlo, potvora, prasák, prase, prezent, přetrhdílo, pytlík, rajda, rašple, raubíř, ropucha, salát, satanáš, sebranka, sígr, sketa, slíva, slota, somár, sprosťák, svině, svrabař, šidolid, šiška, špenát, špína, špinavec, štrycák, taškář, tatar, tetřev, tlachal, treperenda, trhan, trdlo, trulant, trumbera, tulipán, ťulpas, ťululum, turek, utřinos, utřisvíčka, vagabund, vandrák, vaněk, vošlapa, voušoust, všivák, vůl, vyvrhel, zmetek, zlosyn, zlotřilec, zmetek, žabař, žalud, žluva, žvanil.“

Že by inspirace pro ty, kteří znají jen dvě nadávky z oblasti stydké? Ty ovšem, jak jeho čtenáři vědí, cudný Čapek do svého díla nevpustil.

Obrazy Josefa Čapka v galerijních expozicích - díl 1. (Veletržní palác)

České galerie nabízejí hned několik příležitostí, jak se seznámit s výtvarnou tvorbou Josefa Čapka. V prvním článku z cyklu "Obrazy Josefa Čapka v galerijních expozicích" navštívíme pražskou Národní galerii a její expozici umění 20. a 21. století ve Veletržním paláci v Holešovicích.

Část expozice, která je věnována výhradně českému výtvarnému umění 20. století, představuje Čapka na dvanácti jeho dílech v rozmezí let 1913 až 1939. Rozdělíme-li Čapkovu část na dekády, potom nejstarší období reprezentují obrazy Harmonikář (1913), Muž se vztyčenýma rukama (1913), Matka s dítětem/Hlava ženy (1915) a Námořník (1917). I když byl Josef Čapek silně ovlivněn pobytem v Paříži, kde se seznámil s Henri Matissem nebo Pablem Picassem, nikdy tyto umělce nenapodoboval - vytvořil si osobitou koncepci expresionismu a kubismu, ovlivněnou nejen primitivním uměním přírodních národů, ale také národním cítěním a humanismem. Experimentoval s vlastním pojetím tvaru, prostoru i barvy. Zatímco světoví představitelé kubismu používají převážně odstíny šedé a hnědé barvy, Čapek využívá barvy jasné, syté, jednoduché, kontrastní. První z vystavených obrazů - "Harmonikář" obsahuje odstíny šedé až černé barvy, které jsou doplňovány výraznou červenou a modrou barvou. Pokračujeme-li v prohlídce, narazíme na obraz s názvem "Muž se vztyčenýma rukama", který je sice ze stejného roku jako předchozí, avšak se na první pohled liší - prosazuje se více abstraktní pojetí tvaru. I zde se ale Čapek drží světlejších a jasnějších barev, než jeho současníci. Vytváří tak díla srozumitelnější a tím i dostupnější pro obyčejného diváka. Na dalším obraze s názvem "Hlava ženy" dochází již k úplnému zjednodušení za pomoci oblých tvarů, které modeluje světlem. Také použité barvy jsou jemnější. Posledním z první dekády je oraz "Námořník", který se opět zcela liší od předchozího. Čapek se zde vrací k ostřejším geometrickým tvarům, které k sobě skládá a vytváří tak postavu námořníka. Celý obraz působí díky použitým tvarům, liniím a výrazným barvám čistě, přehledně a dal by se charakterizovat obratem "setkání kubismu s naivismem". Na téma "Námořník" existuje několik Čapkových děl, včetně grafických listů.

Druhou dekádu v expozici Národní galerie představují obrazy Černošský král (1920) a Tři muži na dvoře (1926). První zmíněné dílo se vrací ke kubismu v čapkovském pojetí. Celek rozkládá do geometricky laděných ploch a zobrazuje ho v čelním pohledu. I zde používá jasnější barvy a obraz nese charakteristický Čapkův rukopis, který provází všechny jeho kubistické práce. Tento obraz by se dal zařadit, stejně jako "Harmonikář", do souboru z městské periferie, ke které se Čapek mnohokrát vracel. Období tzv. "chlapů" (1923 - 1927) reprezentuje obraz "Tři muži na dvoře". V tomto období opouští kubismus a přiklání se k expresionistickému vyjádření pocitů a skutečnosti - obrazy jsou temnější, naléhavější.

Třicátá léta jsou zastoupena obrazy: Chlapci v lese I a II (1930), Vrány (1934) a třemi obrazy z cyklu Oheň (1938 a 1939). Dvojice obrazů "Chlapci v lese" představuje velmi jednoduchou lesní scénu zobrazenou v pozitivu a negativu a i nadále se drží expresionistické koncepce, kterou v následujících obrazech ještě prohlubuje. Dobrým příkladem je i následující obraz "Vrány", který zobrazuje pole pod spalujícím sluncem, které je okupováno černými ptáky. Poslední období je představeno trojicí obrazů ze zásadního cyklu "Oheň", který monumentálně završil Čapkovu tvorbu. Spojuje se v něm nejen naléhavost, úzkost, ale i symbolika a národní cítění. Zůstává v expresionismu a zároveň se vrací k symbolům folkloru a monumentálnosti starých mistrů pomocí jednoduchých linií. Při pohledu na Čapkův cyklus "Oheň", mne vždy napadne El Grecův obraz "Pátá pečeť apokalypsy". Jako by Čapek na tuto tradici navazoval a zobrazoval apokalypsu novodobou. Spolu s cykly Touha a nedokončeným Vítězstvím tak představuje protiválečný manifest, který podnítila Mnichovská dohoda. Stejně jako Karel Čapek tvoří Bílou nemoc, i starší bratr Josef se s událostmi konce třicátých let vypořádává zcela po svém a vznikají nejvýznamnější umělecká díla té doby. Tímto cyklem také opouštíme část expozice, na kterou dohlíží citát Karla Čapka, který říká: "Život není k zábavě. K trýzni, k okouzlení, k úžasu ano."

Národní galerie nám prostřednictvím výstavních prostorů ve Veletržním paláci dává dobrou příležitost pro seznámení s uměním Josefa Čapka v kontextu s jeho českými i zahraničními současníky, stejně jako expozice v Muzeu kubismu v domě U černé matky boží, kterou navštívíme v některém z dalších článků. A nezapomeňte - diskuse je otevřená pro všechny, kteří se s námi chtějí podělit o názor na výtvarnou tvorbu Josefa Čapka.

text: Jana Hrzinová

PRAHA VE SNĚHU

Karel Čapek, Kalendář (1940)

Nechci se míchat do živnosti panu Šimonovi, panu Stretti-Zamponimu a jiným grafikům, kteří se živí černobílým uměním, suchou jehlou, akvatintou, sněhem, prejzy, Karlovým mostem a jinými zimními rekvizitami. Chci jen udělat ze sněhu jediný sloupek; neboť, bohužel, už se nehodí, abych postavil ze sněhu celého sněhuláka, jako jsem stavíval. Rovněž hrady ze sněhu byly velmi krásné; to se polévají hradby vodou a přes noc se to nechá zmrznout; ráno pak se nadělají sněhové koule a strhne se válka s dobýváním a náramným křikem a se vším všudy. Zvláště hrdinně jsme bojovali s kluky Sychrováky, z důvodů teritoriálních, právních a sociálních. Dnes však už nemohu vyzvat ani svého největšího odpůrce, mám-li nějakého, aby si svou při se mnou vyřídil junáckým kulováním. A tedy dělám ze sněhu jen svůj sloupek.

Když se nasype sníh, je z Prahy najednou malé a staroučké město; přes noc jsme o nějakých padesát nebo sto let vzadu, je to tu naráz dočista maloměstské a staroměstské, takové babičkovsky barokní, rozkročené, naivní a starožitné; člověk si zčistajasna vzpomene na babičku se sedmi spodničkami, na jablka pečená v troubě, na vůni hořícího dříví, na staré pokoje a květované záclonky. Lidé na ulici mají radost, ukrajují své šlépěje ve sněhu, jako by vánočky ukusovali, jen to chřupe, a mávají rukama jako před sto lety. A ticho je, panečku, takové bydžovské nebo dobrušské ticho; Vltava ani nedutá, tramvaj cinká jako Jezule, a člověk by se ani trochu nedivil, kdyby automobily začaly zvonit zvonečky, jako když saně jedou. Starý svět! Najednou je tu svět starých věcí a starých rozměrů. Kouzlo maloměsta. Pohoda starožití.

A proto, rozumíte, je pravý sníh jen u nás na Malé Straně. Proto tu vydrží déle než jinde; a když už je tam na druhé straně rozfoukán (protože tam je ledajaký, takový sypký a nanicovatý), u nás, naděl pánbu, leží dál v plástech a duchnách, kde to jen jde. Neboť tady má domovské právo. U nás a na Hradčanech.

Ale to by žádný grafik netrefil: jak pěkná je vločka sněhu v dívčích vlasech nebo jakou stopu nechává kos a vrabec na zasněžené střeše. To vám vypadá jako básnička napsaná čínským nebo klínovým písmem. Je to jen jediná řádka, ale je to celá básnička. Chtěl bych ji umět přeložit.

Když pak ke všemu svítí měsíc, tu nelze ani říci, co se stane: Praha klečí a dělá se maličká, ani nedýchá; sníh skleněně zvoní pod nohou, střechy se tlačí k zemi, všecko mrazivě trne, a je tak světlo, tak divné světlo, že se hrozíš temnoty svého nitra.

A ty, červený ohýnku v kamnech, jsi podtrhl svým brunátným doprovodem modř zimního soumraku. A k tomu ten dvojzpěv ticha a řeřavění!

V létě vidíme stromy, oblaka, vodu a všecko možné; ale v zimě, když napadne sněhu, vidíme, čeho jsme si v létě málem nevšimli, totiž střechy. Teprve zasněžená střecha je opravdická, rozšafná a nade vše viditelná. Teprve ona se stává naplno lidským krovem. A teprve v zimě vidíme, že naše bydlení je bydlení pod střechami. Celé naše město je městem střech. Stavíme si krovy nad hlavou.

Buď pochválen sníh, že nám zjevuje důstojnost našich střech.